český

Nejdůležitější informace o našem muzeu v češtině.

Muzeum v Koszalinu se nachází v ulici Młyńska 37–39 a leží vedle malebného parku pomořanských vévodů, v bezprostřední blízkosti zbytků městských hradeb.

Hlavní vchod do muzea se nachází na křižovatce ulic Młyńska a Podgrodzie.

Parkoviště

Návštěvníci Koszalinského muzea mohou využít dvě bezplatná parkoviště v blízkosti:

• P1 – na křižovatce ulic Dąbrowskiego a Podgrodzie (s 2 parkovacími místy pro osoby se zdravotním postižením),
• P2 – 250 metrů dále, na ulici Grunwaldzka.

Popis k výše uvedeným fotografiím:

• 1 – Hlavní vchod do muzea,
• 2 – Vchod pro vozíčkáře,
• 3 – Sály, ve kterých je prezentována výstava „Starověké umění a řemesla od baroka po secesi“,
• 4 – Bývalé prostory mlýna, ve kterých se konají střídající se výstavy,
• 5 – Administrativní budova,
• 6 – sál s archeologickou výstavou „Prehistorie Pomořanska“,
• 7 a 8 – etnografické výstavy: „Pomořanská kovárna“, „Rybářská chata“ a „Ševcovská dílna“,
• 9 – hostinec „Gospoda Jamneńska“,
• 10 – východ z muzea,
• P1 – parkoviště na křižovatce ulic Dąbrowskiego a Podgrodzie,
• P2 – parkoviště na ulici Grunwaldzka.

Otevírací doba

• Od 1. října do 31. května: úterý až neděle 10:00–16:00,
• Od 1. června do 30. září: úterý až neděle 10:00–18:00.
• V pondělí je muzeum pro návštěvníky uzavřeno.
• Neděle je dnem bezplatného vstupu na stálé expozice.

Ceny vstupného

• Normalpreis – 15 PLN pro Person.
• Ermäßigt (Kinder, Personen ab 65 Jahren) – 12 PLN pro Person.
• Familienpreis – 10 PLN pro Person (mindestens 1 Erwachsener und 1 Kind).
• Gruppenpreis – 10 PLN pro Person (für Gruppen ab 14 Personen).
• Eine Ausstellung – 10 PLN pro Person.

Historie muzea

​Muzejnictví v Koszalinu (dříve: Köslin) se podle všeobecného uznání zrodilo v roce 1912, kdy Německý spolek pro krajinářství a ochranu památek otevřel v radnici svou první výstavu. O dva roky později se krajinářské muzeum, založené tímto spolkem, přestěhovalo do svých prvních prostor v dnešní ulici Szpitalna.

Od roku 1929 mělo své nové sídlo v dnešní ulici Piłsudskiego. Dne 15. června 1947 byla na stejném místě (částečně s využitím sbírek německého regionálního muzea) otevřena odpovídající polská instituce. Jeho osud byl pohnutý: několikrát se změnila jeho organizační příslušnost (mj. jako pobočka Národního muzea ve Štětíně, poté Středopomorského muzea ve Słupsku), název (Archeologicko-historické muzeum, Okresní muzeum) i umístění. Dnešní muzeum v Koszalinu se nachází na pozemku v ulici Młyńska 37–39, kde stojí Stará mlýnice a k ní přiléhající reprezentativní klasicistní měšťanský dům, který nechal na konci 19. století postavit majitel mlýna Carl Gellert.

Tato budova byla v roce 1913 rozšířena o reprezentativní schodiště s věží – tímto způsobem se snažili dodat jí charakter městské rezidence. Dnes se tato historická budova nachází na pozemku muzea v sousedství novějších staveb a rybářské chaty, která byla sem přemístěna z vesnice Dąbki (dříve Neuwasser) a je zde zřízena jako skanzen.

Cenné artefakty a umělecká díla, která nepocházejí pouze z Pomořanska, jsou rozděleny do pěti oddělení: současné umění, staré umění, historie, archeologie a etnografie. Sbírky zahrnují více než 45 tisíc exponátů. Naše muzeum organizuje vědecké konference, archeologický výzkum, vzdělávací aktivity a akce pod širým nebem.

Co nabízíme našim návštěvníkům

Staré umění

Bohužel se do dnešní doby nezachovaly ani původní prostory Gellertova měšťanského domu, ani jeho vybavení. Bylo rozhodnuto, že se nevytvoří věrná replika bývalého Müllerova sídla, ale že se zde zřídí obytné prostory v různých stylech zařizování, aby si návštěvníci mohli udělat představu o někdejších proměnách módy a vkusu a zároveň aby byla představena alespoň část nábytku, obrazů, soch a uměleckých řemesel.

Výstava „Staré umění a řemesla od baroka po secesi“ zabírá několik místností. Obě „červené“ sály obsahují vybavení z barokního období (17. a 18. století). „Modrý“ pokoj je zase věnován empírovému stylu (1800–1815). Odtud se dostaneme do tmavě zelené místnosti, kde převládá pohodlná a solidní, ale zároveň velmi půvabná estetika biedermeierovského období (1815–1850). Návštěvník pak přejde do „žlutého“ salonu, jehož vybavení je inspirováno důstojným obdobím historismu (2. polovina 19. století).

Procházka končí v osvěžujícím světle zeleném prostředí secese, které vyzařuje jarní lehkost a je plné rostlinných ornamentů. Stojí za to ponořit se alespoň na několik okamžiků do atmosféry minulých časů a tak na vlastní kůži zažít způsob bydlení v minulosti.

Současné umění

Na to je naše muzeum obzvláště hrdé: jde o souhrnný výsledek devatenácti uměleckých plenérů, které se konaly v Osiekách (dříve Wusseken) u Koszalinu. Část této sbírky, která má pro kulturní dějiny Polska mimořádný význam, je prezentována v rámci střídajících se výstav současného umění.

Znalost těchto plodných setkání umělců a umělkyň dnes přispívá k lepšímu porozumění tehdejšímu polskému umění a také, jako jeho pozadí, kulturní a společensko-politické realitě Polské lidové republiky. Návštěvníci zde najdou vybraná umělecká díla a archivní materiály, které poukazují na nejdůležitější úspěchy plenérů, mimo jiné na tehdejší rodící se úvahy o pojetí umění a ochraně životního prostředí, na počátky společensky angažovaného umění i na pokusy definovat pojem inovace pro současné umění.

Zde se můžete seznámit s díly a zdokumentovanými uměleckými akcemi nejvýznamnějších umělců poválečného Polska, jako jsou Tadeusz Kantor, Henryk Stażewski, Maria Pinińska-Bereś, Jerzy Bereś, Natalia Lach-Lachowicz, Edward Krasiński, Józef Robakowski, Jarosław Kozłowski, a v neposlední řadě také Ludmiła Popiel a Jerzy Fedorowicz – spoluzakladatelé koszalinské umělecké scény a spolu s Marianem Boguszem hlavní iniciátoři plenérů v Osiekách.

Archäologie

Nejrozsáhlejší sbírku v muzeu v Koszalinu tvoří archeologické artefakty. Před přibližně 12 tisíci lety se ledový štít definitivně stáhl z Pomořanska, čímž se zde umožnilo osídlení lidmi. Po tisíciletí se zde pomalu vyvíjela lidská civilizace: nejprve s úplně prvními zemědělci a staviteli tajemných megalitických hrobů; poté s kovářskými mistry z doby bronzové a železné; dále s Góty, po nichž se dodnes zachovaly kamenné kruhy a kurhany; s mohutnými opevněnými hrady starých Slovanů; a nakonec se středověkem, epochou prvních měst, klášterů a zámků.

Na výstavě „Prehistorie Pomořanska“ představujeme jedinečnou zdobenou motyku z mezolitu a celou řadu mimořádně umělecky zpracovaných kamenných seker. Působivá je 3000 let stará urna s obličejem, jakási rakvová podobizna v překvapivě abstraktním stylu. Najdete zde také náhrdelníky ze skleněných korálků a spony, které kdysi Římané, kteří sem dorazili, vyměnili u místních barbarů za baltský jantar, tak vysoce ceněný v jejich říši – a které by se nosily rády i dnes. Za zvláštní ozdobu naší výstavy lze považovat zlaté spony a šperky z gotického období, stejně jako raně středověkou hrot kopí zdobený stříbrným vyobrazením stromu života.

Z většiny starověkých společností se nedochovaly žádné písemné prameny – pouze artefakty, které se dnes objevují při vykopávkách, z nichž se však často dá vyčíst více než z mnoha knih.

Etnografie

Výstavní prostor „Každodenní život v Pomořansku v polovině 20. století“ nabízí nejen názornou výuku dějepisu, ale také atmosférickou cestu do minulosti: setkání s předměty pocházejícími z různých kulturních světů.

Po roce 1945 došlo v Pomořansku ke změně obyvatelstva: na místo vysídlených přišli lidé, kteří si museli najít nový domov, kde by se mohli usadit. Přivezli si s sebou jen skromný majetek, a proto pro ně bylo výzvou seznámit se s věcmi, které po sobě zanechali předchozí obyvatelé a jejichž účel často neznali. Tato výstava je prezentována v chatě rybářské usedlosti, která byla v roce 1983 přemístěna na pozemek muzea z Dąbki/Neuwasser.

Ve druhé budově téhož historického statku představujeme ševcovskou dílnu: repliku kompletně vybavené ševcovské dílny z počátku 20. století.

V zrekonstruované stodole z vesnice Paproty (dříve Parpart) je umístěna stálá expozice „Pomořanské kovářství“, plná fascinujících nástrojů, které ilustrují technické myšlení existující v Pomořansku od poloviny 19. do poloviny 20. století.

Jamundská farma

Bohatě rozvinutá venkovská kultura vesnic Jamno a Łabusz (dříve Jamund a Labus), ležících nedaleko Köslinu, fascinovala již německé badatele. Po druhé světové válce se o ni začali zajímat i polští etnografové. Teprve nedávno ji však můžeme představit přímo v jejím kolébce, a to v Jamnu, poté, co byla tato vesnice v roce 2010 společně s Łabuszem začleněna do správního území Koszalinu.

Jamundský statek, který byl v roce 2019 otevřen jako muzejní areál, se skládá ze dvou budov: zemědělské chaty a stodoly, které byly rekonstruovány na základě inventárních nákresů z roku 1927. Interiér obytného domu obsahuje autentické předměty z Jamundu, které pocházejí z přelomu 19. a 20. století, částečně dokonce ještě z 18. století. Tyto předměty „vyprávějí“ o každodenním životě někdejších vesničanů. Druhou zrekonstruovanou budovou je stodola, která však navazuje na originál postavený v roce 1765 pouze svým vnějším tvarem a stavebním stylem. Rozvržení jejího vnitřního prostoru odpovídá didaktickým funkcím.

Na statku v Jamundu se konají workshopy na různá témata: kultura oblasti Jamno/Jamund, rituální vánoční a velikonoční umění, keramika. Účastníci se seznamují se starými řemeslnými technikami, jako je vyšívání, polychromie, razítkování a tkaní. Děti a mládež se zde učí o životě ve starém Jamundu.

Pro profesionální folkloristy a všechny ostatní milovníky folklóru je určena vědecká série akcí pod společným názvem „Jamundské semináře“.

Čtyřikrát ročně se v areálu tohoto statku koná Jamundský trh – „lidová“ slavnost, která je velmi oblíbená jak mezi obyvateli Koszalinu, tak mezi turisty a na které panuje veselá, hlučná a pestrá atmosféra.